Zrovna procházím snad nejdepresivnějším obdobím snad poprvé(!) během mé existence, a to vysvětluje můj pasivní způsob bloggování. Buď na mě leze puberta, která mě předtím nikdy(!) nijak radikálně nepoznamenala nebo to může být směsice událostí za tento z%@*&!#ý měsíc. Nic mi totiž nevychází podle mých plánů, na kterých pracuji víc než půl roku. Podařilo se mi z nich asi 0,99%, ale bohužel jejich průběh nemohu vůbec ovlivnit po opakovaném zkoušení. Kdyby se to pohnulo, posunulo by mě to také určitě i dál.
Do toho mi však zasahuje každodenní stres zaviněný školními povinnostmi. Když pomyslím na ty další dva roky a půl do maturity, mám chuť vytáhnout z mrazáku velký kyblík zmrzliny, opřít se o lednici, sklouznout zády na zadek a udělat scénu jako z nějakého amerického filmu o teenagerech. A zpívat All by myself tak dobře a procítěně jako Bridget Jones. Nejde to nějakým způsobem přeskočit?
Tento měsíc jsem si pořádně uvědomila, že bych neměla vždy stoprocentně spoléhat na ostatní, jinak to může dopadnout tragicky. Zažila jsem si to už nedávno několikrát za sebou a myslela jsem, že se z toho asi vážně zhroutím. Bylo toho na mě moc, ale naštěstí jsem se už z toho dostala. Uf.
Nálada se mi mění stejným tempem jako tlukot srdce a cítím, že ztrácím své nadšení pro jakoukoliv činnost, kterou jsem odjakživa dělala. Né, s bloggováním nechci skoncovat, na to jsem ani proboha nepomyslela!:) Možná by to chtělo všechno sepsat na čistý papír a trochu si v tom udělat pořádek. Po dopsání článku se na to hned vrhnu!
Co mě dále nasírá jsou vánoce (ano, mdloby na mě!). Nikdy mě neiritovaly tak strašlivě jako tento rok (důvod je zřejmě popsaný výše). Dennodenně slýchávám kolem sebe slovně omezené lidi, kteří nepoužívají jiná slovíčka než jsou: vánoce, těším se, stromeček, sníh, Ježíšek, dárečky, brzy, konečně, slavíme, péct, nakupovat, cukroví. Děsím se při pohledu na pouliční zabíjení kaprů a na přecpaná obchodní centra klamající lidi svými výhodnými sezónními nabídkami. Me no likey. Prosím, prosím, nepřeji si momentálně nic jiného než odletět pryč a bydlet dlouuhou dobu na No-Christmas-Landu, abych si uvědomila že mi chybí a mohla je zase prožívat jako v bezstarostném dětství.
Chci se toho mého tíživého pocitu kompletně zbavit, ale jde mi to zatím jen na krátkou chvíli. Teď asi řeknu jedno velké klišé, ale chce to možná čas a trpělivost. Doufám, že budu mít v budoucnu opět ten pocit jistoty, který dokáže zaručeně zlepšit mnoho věcí.
Měla bych se ale nejdříve navždy zbavit toho věčného stěžování si a přestat si klást až příliš filozofické otázky.Vím, že bych se měla s tím vším odkazovat někam jinam než tady, ale prostě najednou mě přepadla ta nutnost říct všechno, co mám hluboko v srdci.
Moc se omlouvám a dávám čestné slovo na to, že neudělám z blogu Bravíčko a že už tu nikdy nebudu šířit negativní energii.
PS: ... abyste se dozvěděli po dlouhé depresivní cestě čtením hloupých řádků něco zajímavějšího, mám na fotkách make-up a la Twiggy, který se podle mého názoru Asiatům prostě nehodí. Tečka.
EDIT: před chvilinkou jsem si uvědomila, že nevypadám jako Twiggy, ale spíš jako Axel DeLarge z Mechanickýho pomeranče, haha:)